kutil.bloguje.cz

První tři snímky komentář nepotřebují, ale ten čtvrtý by bez něj nedával smysl. Fotografie vznikla bezprostředně po fotbalovém zápase na Spartě. Uprostřed davu je hráč soupeře Sparty (!), jeden, sám jediný, ale Sparťané ho nelynčují, nýbrž mu takhle vzdávají hold. Svět je prostě divnej. Někdy až krásně divnej.

Mám to štěstí, že můžu do práce jezdit a chodit různými cestami, nemusím používat jednu a tutéž, sem a tam a tam a sem jako píst ve válci automobilového motoru. A vlastně když na to přijde, auto je taky jednou z možností, jak se přemístit z bodu D do bodu P, tedy z domova do práce. A naopak.
Když jsem jel ve středu autobusem, jen co jsem nastoupil, zaujala mě dívka, která telefonovala, okolní svět pro ni neexistoval. O kousek dál autobus hrknul, telefon dívce vypadl z ruky, začala ho lovit po podlaze pod sedadly mezi nohama spolucestujících, chňapla po něm, přiložila si ho k uchu a: „Ne, nic se nestalo, jen mi upadl mobil, kde jsme přestali?“ A hovořila i při tom, když jsme všichni na konečné vystupovali.
Ve čtvrtek jsem jel metrem a při krátkém čekání na příjezd vlaku jsem zaslechl jinou telefonující dívku: „Jó, byla jsem na vyšetření… Nó, říkal, že mám všechny orgány ve správné velikosti na správných místech… Tak dobře, tak já to dám na facebook…“
A dneska jsem zvolil tramvaj, ale nic jsem v ní nezaslechl. Snad proto, že bylo ráno zalité sluncem a každý z nás cestujících byl oněmělý tím, jak venku začíná být krásně. A když jsem pak šel od tramvaje přes Staroměstské náměstí, všiml jsem si na konci Celetné toho anděla sedícího nad portálem obchodu a uvědomil jsem si, že tudy můžu chodit stokrát a přece vždycky objevím něco nového. Ale je to divný anděl. Jako by v něm bylo napětí, žádný klid, pohoda a souznění, které by se od normálního anděla očekávaly.
o
A ještě přidám jednu fotografii jako důkaz, že už je Praha pěkně rozkvetlá, že už může přijít máj. Takhle to dneska po ránu vypadalo před hotelem Intercontinental.

Ještě mám rád 101, už od dětství, protože jsme je měli v adrese jako číslo popisné. Bylo to moje první číslo popisné. A z těch, co jsem měl, je to také jediné číslo popisné, které si dodnes pamatuju. Proto jsem ptáčka pro pořadové číslo 101 vybíral pečlivě. Aby mu to seklo. Je to stojedníček červenokošilatý.

Vždycky je mi líto vyhodit obal od čehokoliv. Mnohdy je zajímavější než obsah. Jenže kdyby měl člověk schovávat všechny obaly, které kdy získal, musel by si k bydlení pronajmout hangár. Schovávám proto pouze některé obaly, a to ještě jen chvilku. Než se pokochám. Teď zrovna nevyhazuju papírové schránky kulatých sýrů. Je mi divné, proč mají krabičky zrovna takovýhle tvar, když není ideální na přepravu. Vozí se totiž s nimi zároveň spousta prázdného místa, lepší by byl šestihran, jako jsou třeba včelí plásty, aby mohly být obaly těsně na sobě, kruh opravdu není nejlepší. I když vypadá pěkně.

Nejsem však sběratel. Na to nemám buňky. Někdy v osmdesátých letech jsem shromažďoval třetinkové plechovky od nápojů, tenkrát jich tu moc nebylo, vozil jsem si je ze zahraničí, a když někdo někam jel a zeptal se mě, co bych chtěl přivézt, říkal jsem vždycky, že třetinkovou plechovku. Ale plnou. Žádnou z plechovek, které jsem ve sbírce měl, a že jich bylo hodně, jsem nezískal jako prázdnou, ve všech něco bylo a to něco jsem nejdříve vypil. Tím jsem se lišil od skutečných tehdejších sběratelů, kteří plechovky vybírali i z kontejnerů před ambasádami západních zemí. Na konci osmdesátých let jsem se obalů zbavil, už pro mě ztratily kouzlo exotiky, protože se plechovky s nápoji staly běžnou součástí našeho života.
Kulaté krabičky sýrů také nejsou z popelnice. Všechny obsahy jsem před založením obalů vyjedl. A musím říct, že to byly moc dobré sýry. Tedy navrch i vevnitř huj.

Na Silvestra jsem se přes poledne procházel Prahou a nakonec si udělal autoportrét odrazem ve skleněné kouli pověšené na vánočním stromku v horní části Václavského náměstí ( viz zde ). Dnešní velikonoční svátek mě opět zavedl na couranou pražskými ulicemi, ale tentokrát jsem si autoportrét střihl na Staroměstském náměstí, byť opět odrazem, avšak v zrcátku policejního vozu.
Kdy že jsou nějaké další svátky?


Nedokončená výměna?


Něco na žízeň a něco na pokoukání



Šperky, české granáty. Do pražské Nerudovy ulice jedině se slovníkem.


Nerudova ulice podruhé


Nerudova ulice potřetí. V zrcadle je vidět dům naproti. Plastika informuje, že v něm bydlel Jan Neruda.


Kaprova ulice


Autoportrét

Ale s fotografiemi nemá nic společného. Nemá vůbec s ničím žádnou souvislost. A ty fotky nejsou z dneška, vytáhl jsem je porůznu z archivních složek, jak je tam tak ukládám, když chodím po Praze a fotím. Jenže teď nějak moc nefotím, takže proto. Že by kvůli jaru?


Letadlo


Už si nepamatuju, kde jsem to fotil


Svíčky, když Václav Havel umřel


Modříny


Výstavní síň Mánes a domy naproti v jednom snímku

Tím všedně nevšedně – nebo naopak – myslím, že takovéhle obrázky lze pořídit i jinde než v Praze. Jenže tyhle vznikly v Praze, a to během dnešního odpoledne, ba až pozdního odpoledne.


Peřeje se nacházejí před Štvanicí. Štvanice je ostrov.


A tohle je o kus dál proti proudu, kde je Vltava klidná, ba přímo pohodová.


Na nábřeží Kapitána Jaroše opravují koleje. Tedy opravují – dnes tam nebyla ani noha. Je holt neděle. Ale při pohledu z bývalé terasy bývalé restaurace Expo 58 se koleje jeví docela výtvarně zajímavě, ne?


Biskup na Klementinu. Ale možná to ani biskup není, jen se tak baculatě tváří.


Budka v Letenských sadech. Zřejmě po ptačím mejdanu. Proč by jinak byla nakřivo?


Nemůžu si pomoct, ale měsíc se něčemu diví. Jenže čemu? Už je pozdě, slunce zapadá, poslední dnešní zmáčknutí spouště, stromy na Petříně, no nevím, čemu se diví.

Jak jsem tu už na sebe prozradil, že občas sáhnu náhodně do knihovny, abych si něco přečetl, tak tentokrát jsem to zkusil jinak. Mám v novodobém digitálním archivu v tento okamžik rovných 200 složek s fotografiemi, to znamená dvě stě dní fotografování, protože co ten den nafotografuju, to stáhnu do jedné složky; není to tak úplně přesné, neboť v některé složce jsou stahy z několika dnů, a ještě existují jiné složky, pracovní, ale to není podstatné. Prostě jsem náhodně vykliknul postupně tři složky a z nich náhodně vybral po jedné fotografii. Nebýt toho, tyhle tři snímky by se spolu nikdy nesešly.




Kůň bez sedla a dívka jsou jasné, ty dva a jiné zajímavosti jsem onehdy potkal na Šumavě, k trpaslíkovi taky není co dodávat, to je malý Sparťánek, jen to moře se může někomu zdát podivné. Tedy to, že je to obraz. Jenže je to fotografie obrazu. Olejomalba je velká asi 60 cm na 1 m a ta by se mi do skeneru nevešla, ani kdybych ji prosil na kolenou. Ještě by mohli někteří namítnout, že moře není zelené. Ale ono někdy je zelené. Zkrátka jsem ho tak v ten okamžik viděl a fidli basta. Jak říkají Italové. Ostatně, to moře je italské.

Jen na vysvětlenou: Bývalá budova bývalého Rudého práva bere za své, kovový pták, bagr s ocelovými chapadly, ji ukusuje a počítám, že do týdne po ní zůstane jen hromada sutin, kterou odvezou bůhvíkam. Kvůli tomu domu, který dnes mizí do zapomnění, vybourali v roce 1983 část ulice, aby ho o šest let později otevřeli a zkraje následujícího desetiletí opustili. Ano, Rudé právo se tam začalo tisknout v létě roku 1989 a o pár měsíců později se už jmenovalo jen Právo a záhy na to odešlo i s redakcí a tiskárnou jinam. To jsou paradoxy, co?
Poprvé jsem se do budovy dostal v druhé polovině devadesátých let a pamatuju si z ní jen ty labyrinty chodeb. A páternoster. Ten jsem měl nejraději. Páternoster je takový ten výtah, co jezdí stále dokola a co se do něj nastupuje naskočením a vystupuje vyskočením. My jsme sice měli redakci ve staré budově na druhé straně, tedy do ulice Na Poříčí, ale často jsem úmyslně chodíval právě přes tuto novou budovu, jen abych se mohl páternosterem projet. A když se nikdo nedíval, mít ohromnou radost. Jako malý kluk. A to ještě mělo bezva fintu – z našeho patra jsem totiž musel vystoupat o dvě patra výš, abych se propojovací chodbou k výtahům dostal, takže jsem se vezl víc, než jsem bezpodmínečně musel. No, vždyť říkám, jako ten kluk…
Ale víc mi je smutno ze zbouraného obchodního domu Ještěd v Liberci. Ten byl totiž hezčí.

Dnešní průchod Prahou nebyl až tak fotografický, spíš jsem potřeboval rozhýbat kostru, člověk furt sedí a sedí. A mydlí do klávesnice a mydlí. A přitom je to škoda i v ulicích hlavního města je na co koukat.
Nyní k fotografii, na kterou upozorňuje titulek. Socha se jmenuje Mládí, vytvořil ji akademický sochař Miloš Zet (1920-1995) a nachází se už od šedesátých let minulého století před Nejvyšším purkrabstvím na Pražském hradě, tedy od doby, kdy bylo přestavěno na Dům československých dětí (dnes Muzeum hraček). Traduje se, že se prý paní prezidentové Novotné nelíbilo, jak je chlapec tak naturalisticky úplný, takže ho nechala bruskou poněkud upravit. Přirození bylo soše navráceno později, a dobře tak, protože dneska by zahraniční i tuzemské návštěvnice Hradu neměly co osahávat. Chlapec je totiž z bronzu a lidské ruce na něm zanechávají stopy.
Otázkou je, proč to ty osoby dělají? Po kliknutí na fotografii se objeví další obrázek, který dokazuje, že se mu po něm sápou i asijské ženy, takže jen v národních zvycích to asi nebude. A možná je to náhražka. V této části Hradu totiž není kašna s vodou, kam by mohly turistky hodit minci na znamení toho, že by se chtěly do Prahy zase někdy vrátit…


Třetí nádvoří Pražského hradu


Mládí před Nejvyšším purkrabstvím


Stydlivka v Linhartské ulici


Pilná čtenářka v Klementinu

Tuhle sochu jsem už dříve vyfotil na nádvoří Sovových mlýnů, ale za živého internetu nemůžu vypátrat, kdo ji vytvořil. Dokonce jsem našel fotku, kterou na webu prodává nějaká agentura (když zaplatíte, fotku můžete použít), leč neuvádí k ní žádné základní údaje, tedy to, co to je a kdo to vytvořil. Holt profici.
Snímek sem dávám proto, abych neporušil nedělní tradici – focení po Praze. Tak tohle je ale z 13. listopadu loňského roku. A mně to přjde vtipné.

Konečně jsem se dopočítal svých ptáčků, protože jsem v tom měl guláš. A jak jsem jich už třetinu rozdal, tak jsem se v tom furt nemohl vyznat. Ptáčků je tedy 92 a posledních sedm je úplně nových, čerstvě vylíhnutých.
Jsou tady!

Včera jsem tu publikoval fotografie květin, které něco chytly, začaly žloutnout od konečků listů a pak dále a dále, až skončily v popelnici (viz zde). No, snažil jsem se, i Receptář jsem prohledal, jestli tam není něco k tématu, nic, nezachránil jsem je, to už tak chodí. Možná něco za něco. Tyhle dvě vánoční hvězdy jsou veselé, každá byla přes svátky na jiném místě, ale hlavně jejich sestřičky, které jsme mívali v předešlých letech, bývaly touto dobou dost opelichané, vyšisované, nešťastné – anebo už rovnou nebyly. Tyhle se drží, kdoví proč, říká se, že u dobrých lidí se kytkám daří…
Ovšem abych i dnes přidal něco vážného, boty na další fotografii visí v Praze na Letné tam, co bývala socha Stalina, je tam natažený kabel a je tam spousta takhle zavěšených bot, hodně vysoko, není mi jasné, jak se tam dostaly, nevím ani, co to znamená, ale přijde mi to vtipné. Rozhodně víc než metronom, který stojí vedle. A stojí, už zase nefunguje.

Tyhle kytky nepřežily poslední Vánoce. Nevím proč, prostě odešly. A dneska dopoledne za nimi odešel i vánoční stromeček. No, nechť je mu popelnice lehká.

Přátelům, známým a příbuzným jsem posílal péefko, jehož základem byla tato fotografie. Zaznamenal jsem pochvalné dotazy, jak jsem to prý udělal, že mám tu montáž tak dokonalou. Tímto místopřísežně uvádím na pravou míru, že to montáž není. Obrázek vypadá tak, jak byl nafocený, jen je malinko vyříznutý a otočený vzhůru nohama. Tedy nohama zrovna ne, ale je otočený. Nic víc.
To bylo tak. Jednu prosincovou neděli jsem fotil na pražském Petříně, když jsem ta letadla nad sebou spatřil. Velké dohánělo malé. Logicky, protože to malé muselo být o hodně výš. Takže jsem zaujal zpevněný postoj (ono dost foukalo, Petřín je kopec), silně zaklonil hlavu, přiložil k oku fotoaparát, zoom jsem vyjel, co to šlo (20x), a jal se ta letadla honit po obloze. Dostal jsem je v hledáčku do přijatelné pozice, namáčkl jsem spoušť, aby si automat projel celou hloubku ostření, a když byl v nekonečnu, spoušť jsem domáčkl. Což byl ten nejdůležitější moment, protože když automat hned napoprvé nenajde, na co by zaostřil, tak to zkouší znovu a rozostřuje a zaostřuje jako člověk po dvou láhvích slivovice vypitých naráz. Nekonečno jsem mohl nastavit ručně, samozřejmě, jenže to trvá nějakých pět šest sekund a mezitím by mi letadla rozbila kompozici. Potvory, létají rychle. Řekl bych, že dost rychle.
A teď k symbolice. Nemám ji rád obecně, takže ji prvoplánově nevyhledávám ani při tvorbě osobních péefek, která každoročně vytvářím už léta (a také je s radostí přijímám od jiných). Ale přesto je možné obrázku rozumět asi tak: Do nového roku, bok po boku, vzhůru (proto to otočení) čistou oblohou, rovně a s vervou, ať se práší za kočárem. Vlastně kondenzuje za tryskovými motory.


Po kliknutí se otevře originální péefko

Tohle vzniklo ještě mezi svátky. Prázdná skleněná karafa, která měla být vyhozena, vyhozena nebyla, je na ní vypískováno GUCCI Eau de Parfum, světýlka jsou ze světelného řetízku, co zbyl z vánočních světelných atrakcí, a trubka je trubka, na které byl navinut balicí papír, do něhož jsme schovávali dárky, než ho z nich obdarovaní servali. Trubka se v normálních rodinách taky vyhazuje. Odřízl jsem z ní potřebný kousek, potáhl ho bílou čtvrtkou a špicí nůžek vydlabal otvor pro tlačítkový vypínač. Uvnitř jsou dvě tužkové baterie, LED světýlka na tenkých kabelech jsem napěchoval do karafy, co to šlo, a druhý konec jsem natáhl skrz trubku k vrcholu, kde jsem vytvořil knot; ledka je v papírovém zvrásněném kroužku zalita hmotou z tavné pistole. A to je tak asi všechno.
Svítí na obou koncích? Svítí, nelhal jsem tedy.

Dobré světlo v novém roce

Knižní vánoční stromeček z minulého příspěvku (viz zde) totiž nebyl jediný, který jsem pro letošní svátky postavil. Na prvním snímku je jediná živá jedlička, takzvaný oficiální stromek, pod který Ježíšek naděloval. Letos jsme to navzdory trendům pojali modro červeno bíle, ale v jiných odstínech, než má česká trikolora, takže v tom netřeba hledat žádnou souvislost. Není ani náznakem. Fotografie vznikla dnes kolem páté večer, není upravovaná, jen zmenšená, a při focení svítila pouze vánoční světýlka.
Trojsnímek ukazuje pastelkový stromeček, lízátkový a stromeček plný zlaťáků. Některá lízátka už jsem včera rozdal. Ne před školou dětem, ale v hospodě lidem, s kterými se v tenhle vánoční čas scházíme. Už skoro tradičně.

Po kliknutí se objeví fotografie bez úprav, tedy tak, jak to vypadalo, když jsme tenhle vánoční stromeček pro milovníky knih postavili.

Přišel jsem Týnskou


Zabočil vlevo k Celetné


Popošel jsem k Železné


Otočil se k Malému náměstí


Vydal jsem se ke Kaprově


A Pařížskou pak Staroměstské náměstí opustil